Moderní český stát zdědil území v historických hranicích Českého království, kodifikovaných mezinárodními úmluvami, naposledy k roku 1993. Naším cílem je napravit poruchu organického vývoje státu a národa po systému liberální demokracie, ale i po předchozích politických systémech.

České království v sobě obsahuje země Čechy (Bohemii), Moravu a Slezsko; neexistují zde žádné relevantní etnické menšiny a v českém národním zájmu je, aby tomu bylo tak bylo i nadále. Ve státě, který je složen z několika historických a svébytně kulturních zemích, nelze v rámci spravedlnosti hovořit o unitárním státě, ale jen o státu, v němž najdou svou identitu všechny země. Jako státotvorné uspořádání může být autonomie nebo federace, myslíme si ale, že nejlepší státotvorné uspořádání pro naší republiku je spolkové uspořádání; všechny uvedené země v něm najdou svůj rovnoprávný vztah a identitu.

Česká spolková republika (ČSR)

Po roce 1948 bylo v Československu zrušeno zemské územní členění. V minulosti historické korunní země byly východiskem českého státního práva – český stát nikdy nezanikl. Zemské zřízení a členění – Čechy, Morava, Slezsko – převzala 1. republika. Ve dvacátých letech 20. století se správní aparát země Slezsko sloučil se správou Moravy a vznikla tak zjednodušená správa země Moravskoslezská. Ovšem země Slezsko ani Morava tím nezanikla.

Česká republika je snad jediný stát na světě, který ve svém Velkém znaku prezentuje země, které jsou součástí jedné republiky, leč tyto historické země nemají své zákonem ustavené hranice! Cílem stavovské demokracie je decentralizace státu, tj. obnovení zemského uspořádání v historických a kulturních hranicích Českého státu, přičemž zmizí krajské zřízení zavedené komunisty.

Kdybychom zrušili kraje, ušetřili bychom na výdaje na provoz krajů, což v současnosti činí 10 miliard korun ročně! Tím by se i zredukoval politický provoz – 675 krajských zastupitelů a přes 8 tisíc úředníků.

V rámci Českého státu vzniknou tedy spolkové země Čechy, Morava, Slezsko s historicko kulturními a zemskými hranicemi a se samostatným správním řízením a s příslušnými insigniemi; jako čtvrtá spolková země bude hlavní město Praha.

Všechny čtyři země mají své vlajky a znaky, včetně Prahy. Jako vlajka Československa přijatá tehdejším Parlamentem ve dvacátých letech minulého století se svým modrým zednářským klínem není vhodná pro novou republiku. Leč z důvodů historických peripetiích, jimiž musel národ projít a s ním i tato vlajka, bylo by vhodné současnou vlajku, jako vlajku pro nový Spolkový stát ponechat.

Dalším státoprávním členěním spolkových republik budou politické okresy a samostatné samosprávné obce. Vznikne tedy Česká spolková republika (ČSR).

Základem pro právní stát je jeho Ústava. Všechny české ústavy počínaje rokem 1920 až do té současné z roku 1993, měly v preambuli lživé, ba drzé tvrzení, že „…všechna moc pochází z lidu“. To je třeba zásadně opravit větou: „Všechna moc pochází od Boha!“ Dáme tímto najevo, že naše národní zakotvení má transcendentální povahu, že směřujeme svými životy k Bohu, k našemu Stvořiteli. To není žádné zmatené tvrzení a úlitba klerikálům; je to tvrzení opírající se o zkušenost generací, tvrzení staletími osvědčené. Mimochodem, maďarská ústava podobné tvrzení obsahuje od roku 2013.

Při úvaze o správním řízení a státotvorném uspořádání Spolkové republiky je třeba vědět, co chceme:

1) směr delegování pravomocí tak říkajíc zdola, to znamená: z jednotlivých spolkových zemích delegovat své zástupce do ústředního parlamentu s minimálním počtem poslanců, přičemž Zemské sněmy jsou silné, řídí své země autoritativně; ústřední vládě pak ponechat jen minimálně ministerstev, vláda řídí celou zemi a její strategii navenek.

2) Anebo je ve hře druhá varianta: silná ústřední autoritativní vláda s premiérem, silný Spolkový parlament; zemské sněmy by víceméně podléhaly ústředí (podobně asi jako kraje dneska), obce by hrály marginální roli. Oba dva systémy státotvorného zřízení jsou zajímavé a životaschopné. V této své úvaze jsme ale dali přednost té variantě první, tj. decentralizaci země s co největší subsidiaritou.

Pro správu a řízení země v jakémkoliv státním systému je jednokomorový Parlament jednoduší, stojí méně peněz, tvorba zákonů není tak časově náročná, je pružnější. Leč Česko je složeno z jednotlivých spolkových zemí, které musejí mít důstojné zastoupení ve vrcholných ústředních orgánech řízení státu. Z tohoto důvodu je nutné zřídit Parlament dvoukomorový, kde v Senátu mají zastoupení právě zástupci jednotlivých spolkových zemí.

Jaká je tedy v tomto směru představa?

Česká republika je Spolkovou zemí s dvoukomorovým Parlamentem, spolkovou ústřední vládou a spolkovým ústředním presidentem, současně vykonávajícím funkci premiéra (presidentský systém)1; jednotlivé země mají jednokomorové Zemské sněmy, zemského hejtmana a zemskou vládu.

Dále jsou Spolkové země územně členěny na okresy (velikost z roku 1960), a na obce s co nejširší subsidiaritou.

Politické uspořádání České spolkové republiky je stavovská společnost s třemi klasickými principy moci: zákonodárnou, exekutivní a soudní. Představitelé státní moci a státní úředníci České spolkové republiky musejí být plně loajální a hájit skutečné české národní zájmy, které vyjadřuje Ústava.

Žádný z poslanců na jakékoliv úrovni nemá právo imunity; svoboda projevu je zaručena Ústavou. Chod obecních úřadů, přes okresní úřady až po úřady centrální řídí kvalifikovaní, státní úředníci.

Referendum v České spolkové republice je možné vypsat v zásadních otázkách ohrožujících stát anebo v případech důležitých pro celou republiku. Referendum na obecní, lokální úrovni, dále pak v jednotlivých profesních stavech, týkajících se jejich specifických problémů. i např. odvolatelnost poslance.

1 Pro zjednodušení státní správy Spolkového státu by nemusel neexistovat Senát. Ústřední orgány by tvořily jednokomorový Spolkový parlament, Spolková vláda, Spolkový president, který by současně premiérem. Součástí presidentského úřadu je pak Rada presidenta, jejíž členy dosazují zemské vlády, která tímto nahrazuje senát.

– –

Článek je z díla “Konec liberalismu v Česku. A co dál?” sepsaného Mgr.Ladislavem Malým (Praha, 2017)