Jako východisko z ekonomického a morálního marasmu neomarxistického liberalismu, se nabízí vize stavovské, autoritativní společnosti s co nejširší subsidiaritou a s demokratickými prvky vlády, jejíž předobraz lze spatřit ve společnosti předosvícenské, tzv. stavovské feudální společnosti, kde byl autoritou z Boží milosti král, popřípadě i stavovský sněm.

Pro zdárně se vyvíjející stát je nezbytný soulad mezi duchovně morálními principy a společenským řádem. Pouze při vyváženosti těchto dvou principů může existovat občanská svoboda. Z tohoto důvodu je nutné odmítnout ty společensko-politické systémy, jež kladou důraz na ideologii, která rozporuje křesťanské morální principy; a naopak – podle našeho názoru – křesťanské morální principy naplňuje stavovský stát.

Řekli jsme, že se sionisté po I. světové válce snažili v Evropě instalovat liberální demokracie. Jako odpověď na agresi sionismu do těla národů křesťanské civilizace, – a my víme, že zbraní sionistů je zednářství, liberalismus a kapitalismus -, se staly modely ekonomik a státních zřízení poněkud jiného druhu, než byl židovský kapitalismus. Jde ovšem o to, aby alternativní státní zřízení bylo funkční a mělo fungující ekonomiku.

Jedním takovým projektem je model stavovského státu podle O. Spanna. Stěžejním zakladatelem teorie stavovského státu je Othmar Spann, rakouský národohospodář a filosof. *1878, +1950. Spann odmítal liberální demokracii a liberální hospodářství, rozpoznal jejich negativní vliv na společnost; odmítal i marxismus. Jeho klíčové dílo Pravý stát (Der wahre Staat), kniha publikovaná v roce 1921, je kniha, která se zaobírá veskrze učením o státu a státním zřízení.

Jaká je sociální filosofie projektu Othmara Spanna?V jím navržené společnosti především neexistují politické strany. Základem pro řízení státu jsou profesní stavovské kurie – stavy –, v nichž je každý občan účasten svým povoláním.

Spann prosazoval sociologickou teorii universalismu státu, v němž jedinec není nic, ale celek je všechno. Pro Spanna je společnost (národ) totožná se státem; odtud pak plynulou práva pro jednice a rodinu. Cituji:

„Jedinec existuje kvůli společnosti, ne společnost kvůli jedinci; jedinec je odvozeninou celku. Z toho plyne, že celý společenský, ekonomický a politický život společnosti pochází od státu. Společnost tak tvoří uzavřený systém, do kterého jsou lidé včleněni jako nikoliv podle své třídní příslušnosti, ale podle jimi zastávaných sociálních úkolů, respektive podle jejich hospodářské funkce. Tak vzniká rozčlenění celé společnosti na stavy (stav rolnický, stav svobodných povolání apod.).“

Stavy jsou – podle Spanna – hierarchicky uspořádány, přičemž vrchol tvoří stav státní, který je elitou zvláště připravenou k plnění vůdčích úkolů; v jejímž čele stojí pečlivě vybraný vůdce. Protože národ je pro všechny jakousi stmelující ideou, systém by odstranil třídní spory.

Ve 20. století známe několik států, které se do značné míry inspirovaly ekonomem Spannem anebo katolickým sociálním učením. Spannův projekt silně ovlivnil Itálii, kde korporativní systém byl v 30. letech ustaven zákonem. Nad jednotlivými korporacemi byla ustavena Národní rada, jejímž presidentem byl Mussolini. Mussoliniho ideou bylo učinit korporativní stát cílem všeho produktivního a společenského života. Mussolini to jednou vyjádřil jako určité motto: „Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.“

Rakousko – V 30. letech se rakouský Kancléř Engelbert Dollfuss, jako hluboce věřící katolík a konzervativec, se inspiroval ideologem a národohospodářem O. Spannem. Vycházel z přesvědčení, že Rakousko, kde v té době byla velká bída, může být vyvedeno z hospodářské a politické krize pouze zavedením stavovského státu. Stavovský stát měl postavit hráz nacismu, komunismu a sociální demokracii. V r. 1934 byl v Rakousku zmařen pronacistický puč, přičemž byl Dollfuss zavražděn. Jeho nástupcem až do r. 1938 se stal kancléř Schusching.

Spannovské učení silně ovlivnilo také v Československu v 30. letech sudetoněmecké intelektuální kruhy.

Španělsko, kde zakladatelem byl generalissimus Francisco Franko; ve Španělsku byl u moci od 30. let do roku 1975. Byl ale vystavován tlakům ze strany Opus Dei a v 60. letech nechal v zemi provést ekonomickou liberalizaci.

V Portugalsku založil stavovskou společnost Antonio Salazar, ekonom a právník; vládl od 30. let do roku 1974.

Podobné modifikace stavovského státu mělo za války Maďarsko, než v r. 1944 provedly Šípové kříže převrat.

Na Slovensku pod vedením Mons. Jozefa Tisa (r. 1939 do r. 1945). Původně chtěl Tiso na Slovensku zavést stavovský stát na křesťanských základech, což mu bylo po jednání v Salzburgu v r. 1940 znemožněno Hitlerem.

Vedle O. Spanna to byla i katolická církev, která rovněž odmítala ideové a ekonomické projekty komunismu, nacismu a liberalismu. V roce 1931 vydal papežský stolec encykliku Quadragesimo Anno, jejímž autorem byl papež Pius XI.

Jaká je sociální filosofie stavovského státu podle katolického sociálního učení?

Podobně jako u Spannova projektu nejsou ve státě politické strany, občané se bez nich obejdou. Občané jsou podle svého povolání zařazeni do profesních stavů, neboli také korporací, a ty mají k sobě paritní charakter. Korporativní společenství je založeno na představě, že společnost má organickou strukturu vyplývající z její povahy a vnitřní jednoty.

Termín korporativní, jak je spojován se sociální etikou, odkazuje na organickou povahu společnosti. Slovo „korporativní“ pochází z latinského „corpus“, což znamená tělo. Když hovoříme o korporativním společenství, přirovnáváme tím společenství k živému tělu. Lidské tělo se skládá z různých orgánů, z nichž každý vykonává jinou funkci v souladu a koordinovaně s jinými orgány těla. Čili v lidském těle existuje opravdová jednota mezi orgány a údy, ačkoliv zde existuje také funkční rozmanitost. Korporativní koncept lze analogicky aplikovat na společenské tělo, tedy na národ. Stejně jako existuje fyzická jednota v lidském organismu, analogicky existuje mravní jednota ve společenském organismu.

V korporativním společenství lidé nebudou seskupeni pouze podle vzájemně se vylučujících tříd, ale spíše přeskupeni podle své socioekonomické úlohy ve společnosti. Cituji z Q. A.:

„Avšak dokonalá náprava je možná jen tehdy, když se odstraní ono nepřátelství a když jednotlivé údy vytvoří dobře seřízený sociální organismus: tím myslíme společenské stavy, do kterých by se lidé včlenili ne podle toho, ke které třídě patří na trhu práce, nýbrž podle různých společenských úkolů, které kdo zastává.“ Těmto společenským stavům říkejme profesní stavy.

V korporativním společenství je stát občanským společenstvím, jehož účelem je prosazovat světské blaho svých občanů. Stát je veden obecným dobrem, musí respektovat princip subsidiarity a solidarity. Subsidiarita znamená, že v zájmu spravedlnosti musí nižší složka společnosti vykonávat všechno to, nač stačí, ostatní, nač nestačí, vykoná složka vyšší. Papež Pius XI. To vyjadřuje slovy: „Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství nižší a menší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat.“

V praxi řízení státu to znamená, že rozhodující úřady musí být pro uspokojení občanů jim co nejblíže, nejblíže k místu dění. Jen tak je možno hnát konkrétní lidi k odpovědnosti, neboť čím dále rozhodující úřad je, tím hůře na něj dosáhneme.

Stát v korporativním společenství tedy musí dosáhnout správné rovnováhy mezi principem obecného dobra a principem subsidiarity.

Všimněme si zásadního rozdílu mezi Spannovým projektem a mezi katolickým pojetím státu. Spann ve své vizi postrádá principy autonomie a subsidiarity, které jsou ovšem v korporativní společnosti nepostradatelné. Křesťanský korporativismus v protikladu k Spannově universalismu vysvětluje, že v korporativním společenství je jedinec považován za společenskou bytost ze své přirozenosti, která má věčný osud. Jedinec kvůli svým Bohem daným přirozeným právům tvoří mravní entitu společnosti; jedinec neexistuje kvůli společnosti, ale společnost existuje skrze jedince.

Kdybychom graficky znázornily systém podle Spanna, tak musíme korporace, do nichž je roztříděn národ podle profesních stavů, znázornit nad sebou, čili vertikálně. Na samém vrcholu je elita společnosti, kterou vede vůdce. Systém je vůdcovský, autoritativní.

Zatímco u graficky znázorněného systému podle Qudragessimo Anno, systému katolického, jsou stavy zúčastněných občanů znázorněny vodorovně, horizontálně, a jsou si do práv a povinností rovny; z nich pak jsou volebním aktem vybíráni poslanci do stavovského parlamentu. Systém je rovněž autoritativní, i když má v sobě zakomponovány demokratické prvky zejména v té nejnižší úrovni řízení, tj. v obci.

Článek je z díla “Konec liberalismu v Česku. A co dál?” sepsaného Mgr.Ladislavem Malým (Praha, 2017)