Národ musí respektovat minulost, být nositelem životně pozitivních tradic a mít úctu k práci svých předků. Tento odkaz s citem rozvíjet, nikoliv zavrhovat. Inspirací pro český národ by měla být Svatováclavská tradice, v níž jsou křesťanské morální hodnoty více než patrné. Rovněž je třeba stále více zdůrazňovat – a vlastně rehabilitovat – tradici Karla IV., římského císaře a krále českého, neboť v jeho době byly Praha a Čechy (Regnum Bohemiae) kulturně i ekonomicky na vrcholu tehdejší Evropy. Tradice Karla IV., císaře a krále má dnešní generaci Čechů hodně co říci.

Stavovská společnost je decentralizovaný moderní stát bez politických stran, který se řídí autoritativně s demokratickými prvky a s moderní technikou vládnutí, s důrazem na autoritu zákonů. Na všech úsecích řízení a správy státu, se nacházejí odborníci. Stavovská společnost není tedy pluralitní ve smyslu politickém, je ale pluralitní ve smyslu kuriálních stavů, kulturních, sportovních či jiných dobrovolných a zájmových občanských spolků.

Autoritou stavovské společnosti jsou schválené zákony, jakož i jejich striktní a rychlá vymahatelnost, práva a povinnosti občanů případné sankcionování při jejich nedodržování. O zákonech ve Stavovském parlamentu či zemských sněmech se jedná věcně, odborně, bez politické demagogie.

K suverenitě státu patří i suverenita vnitřní, suverenita oprávněných zákonných autorit. Rozhodnutí zákonných autorit v právním státu musí být respektováno. Je třeba skoncovat s ustavičným zpochybňováním zákona neodborným, ale ideologicky zabarveným zasahováním do správního řízení, které v důsledku vede k chaosu a rozmělňování zodpovědnosti. Proto je ve společnosti nutná autorita, a s následnými sankcemi.

Všichni lidé – bez rozdílu vzdělání a sociálního zařazení – ze své vlastní přirozenosti touží žít ve slušném, spořádaném státním systému, v němž musí být především kladen důraz na právo a spravedlnost, které vedou k spokojenému, kvalitnímu a mravnímu životu národa. Svoboda, jenž byla člověku dána Bohem do duše člověka, jakožto jeho nezcizitelný majetek, v životě jedince hraje zásadní roli. V pospolitosti národa je však role svobody – občanská svoboda – druhořadá. Lidé k spokojenému životu ve společnosti primárně od svých představitelů očekávají spravedlivé rozhodování a co nejrychlejší vymahatelnost práva, nejlépe pomocí autoritativního aparátu.

Spravedlnost vnímáme jako vnitřně strukturovaný etický princip, který je vtělen do sociálních norem a zákonů stavovské společnosti. Stavovské společnosti jde o společenský užitek a tvorbu společenského zisku, přičemž svoboda jedince, jeho skutečná lidská práva, jako například svoboda podnikání, cestování, zakládání spolků apod. jsou zákonem zachovány. Stavovská společnost odmítá marketinkový liberalismus, jakož i hrubé znásilňování společnosti penězi, honby za úspěchem a falešnou svobodou jedince, kterou stejně liberální systém nedokáže národu zajistit.

V decentralizovaném stavovském státu jsou profesní stavy občanstva (cechy, korporace) na stejné právní i politické úrovni, jsou si rovny. Občané volbou tvoří zákonodárný sbor – stavovský Parlament.

Představitelé, jenž mají prosazovat zájmy českého národa ve stavovské společnosti, nesmějí být členy žádného tajného spolku; zjištění účasti v obskurních uskupeních, jako jsou svobodní zednáři apod., je v kontradikci k zastávání veřejné funkce.

Není možné, aby pracující lidé vytvářející národní produkt, byli v parlamentu zastoupeni herci, zpěváky či všelijakými kejklíři, jejichž údajná politická činnost kamufluje a destruuje demokratický řád. Zaměstnanci, kterým patří část nebo i celý podnik, a kteří se sdružují podle pracovního zařazení do profesních stavů, musejí mít svoje přímé zástupce v parlamentu! Vzniká tak skutečně konzervativní a stabilizační prvek parlamentní demokracie, odvíjející svou „ideologii“ pouze z lidské práce a ze skutečných vlastníků výrobních prostředků, jimiž jsou kolektivy pracujících. Potom teprve můžeme hovořit o skutečné demokracii, neboť v rozhodujícím zákonodárném shromáždění sedí občané znající skutečný život, lidé práce. Nikoliv lidské karikatury, odtržené od života prostých lidí a sedících na žocích peněz. Tolik liberály proklamovaná parlamentní demokracie, teprve se stavovským zřízením – demokracie zřízená pro lid a s lidem – získává tak svůj autentický vzhled a obsah.

Pokládáme za nezbytné vrátit náš stát mezi země, kde pojem Práva není prázdnou deklarací. S tím je spojená široká restituce majetků těm vlastníkům, kteří v důsledku současných právních norem nemohli na svůj majetek dosáhnout; týká se to zejména české i moravské historické šlechty; tzv. Benešovy dekrety mají v tomto smyslu nulitní platnost.

Majetek, který byl v minulosti fyzickým i právnickým osobám zcizen, musí být vrácen; toto se netýká fyzických a právnických osob, jejichž poválečný osud vyřešila Postupimská dohoda z roku 1945 o uspořádání Evropy. K vyřešení těchto sporů, resp. k jejich ukončení, je třeba mít odvahu říci jasně: majetkoprávní otázky vyhnaných Sudetoněmců z území tehdejšího Československa je s konečnou platností vyřešeno! Je ovšem nutno z české strany, nejlépe nevyšším zákonodárným orgánem, vydat omluvný dekret nebo zákon, v němž se omlouváme za zločin etnické čistky s genocidní povahou na našich spoluobčanech německé národnosti při jejich zlovolném vyhánění z jejich domovů. Dokument by byl jakousi náplastí na mravní jizvu naší české duši.

Současná generace Čechů i Němců nemůže už nijak napravit činy svých předků, a současné generace nemohou být za své předky trestány. Z minulosti se akorát můžeme poučovat do budoucna, ale současná generace ji řešit už nemůže, pakliže nechce, aby docházelo k jiným a dalším nespravedlnostem.

Benešovy tzv. poválečné dekrety považujeme za právně vyhaslé a tím v současném právním systému za zbytečné, mající pouze cenu pro historiky. Zrovna tak nepožadujeme žádné válečné reparace na Německu. Druhá světová válka je už jednou pro vždy za námi a je nepřípustné z historie vytahovat stále nějaké reminiscence a jimi druhou stranu obžalovávat.

Jsme si vědomi, že nejen liberální demokracie, ale i republikánské zřízení do střední Evropy, zejména do Podunají nepatří. Z důvodů historických, dynastických, přirozeně právních, ale i kvality řízení společnosti by bylo za jistých příznivých okolností možno uskutečnit přechod na konstituční monarchii; přičemž stavovský Parlament by bylo v budoucnu ono těleso, které by bylo oprávněno rozhodnout o případné korunovaci krále.

V době několika desítek let ale tento akt nepokládáme za reálný. A to z mnoha důvodů. Jedním z nich je fakt, že původní morální kvality současné aristokracie a validita jejího životního poslání, v důsledku historické diskontinuity doznaly trhliny takového rázu, že téměř tato tzv. aristokracie splynula s vládnoucí nemravnou liberální oligarchií a plně se účastní kolaborace se sionistickým a zednářským zřízením v euroamerické oblasti. Příkladem může být Anglie, Švédsko a jiné. To se přirozeně netýká všech příslušníků evropské aristokracie, jsou mezi nimi i čestné výjimky. Zarážející je pro nás ale fakt, že existující aristokracie v Evropě nijak neprojevuje politickou nebo jinou aktivitu k své rehabilitaci včetně nabytí opětovné politické a ekonomické moci. Liberální systém jim zřejmě vyhovuje, nemají potřebu proti němu nijak vystupovat. Možná, že se domnívají – jak patrno z mnoha článků časopisů -, že lid je povolá na trůn a že oni opět usednou k prostřenému stolu. Jak bláhová naděje…

Netajíme se s tím, že zde námi navrhovaná politická vize uspořádání českého státu po ukončení pro český národ tak špatného a mravně zvrhlého systému jakým bezesporu liberalismus je, povede k zásadním změnám a průlomům ve společenských vazbách, k vytvoření nové Ústavy státu a k změnám ve volebním řádu apod.

Nastolení stavovského státu je zásadním průlomem v legislativě a v myšlení lidí, je to natolik zásadní a radikální řez do společnosti, vyžadující cílevědomou a soustavnou práci, jakož i vůli a odhodlání – a samozřejmě je všechno otázkou času.

Čtěte také: Historické pozadí stavovského státu

Češi, žijící v současném liberálním systému jsou dezorientováni, přestali věřit v politiku jako metodu, s níž se možno změnit svůj osud; ve společnosti přetrvává defétismus, pesimismus a nejistota, ba strach z budoucnosti. Česká společnost je doslova rozbitá, atomizovaná, není zde žádná dostředivá síla, jako třeba u Slováků či Poláků, kde křesťanství a národní cítění tvoří duchovní tmel jejich národa. Kromě konzumu a přežívání v přítomnosti a užívání „slastí“ materiálního života, Češi nemají ani v náznaku ideu, jíž by se národ chopil a za ní stál. Z toho důvodu tvrdíme, že na zásadní změnu politicko-sociálního systému je třeba národ připravovat naší soustavnou prací, ať už přednáškovou, publikační, politickou a jinou činností.

Autoritativní stavovská společnost a její vytvoření, kladoucí důraz na mravní éthos, je pro český národ východiskem a nápravou věcí veřejných; ale její uskutečnění se v České společnosti stane v časově dlouhodobém horizontu.

Článek je z díla “Konec liberalismu v Česku. A co dál?” sepsaného Mgr.Ladislavem Malým (Praha, 2017)