Stavy ve stavovské společnosti

Profesní stavovské kurie tvoří základ struktury politicko-sociálního zřízení stavovského státu, legitimizují stavovský stát. Stavovské kurie jsou stavy (cechy) zaměstnavatelů, zaměstnanců a svobodných povolání, církve, jakož i stavy zemědělských rolníků, spolu se stavy velkostatkářů, kam patří i česká a moravská historická šlechta.

Grémia stavů – na základě zákonem dané lhůty dochází k volbám do vedení stavu. Každý stav má svoje volené představenstvo (grémium), a svého presidenta stavu, jenž je volen grémiem. Grémia stavů kromě jiného jmenují pracovní stavovské soudy, jejichž rozhodovací pravomoci jsou v rámci daného stavu a řeší pracovní problémy pouze tohoto stavu. Práva a povinnosti grémií stavů i jednotlivých stavů řeší stavovská Ústava a z ní
vycházející zákony o stavech.

Grémium stavu musí na základě k tomu ustanoveného zákona zveřejnit jeho výroční zprávu a jeho finanční portfolio. Počet jednotlivých stavů necháváme volný k odbornému diskurzu. Z vedení stavu – grémia – každého jednotlivého stavu jsou členstvu předkládáni kandidáti do Zemského sněmu v jednotlivých spolkových zemích, taktéž kandidáti do celostátního Spolkového parlamentu (dále jen Parlamentu).

Z této úvahy je patrno, že největším problémem otců-zakladatelů stavovské společnosti bude zřízení stavovských kurií; při moderní technologické výrobě, služeb, logistice, specificky různým pracím apod. určit jejich počet tak, aby pokryly obyvatelstvo v republice, bude náročný úkol.

K usnadnění zavedení stavů v České republice vede fakt, že už existují profesní a zaměstnanecké komory či asociace (advokáti, lékaři, průmyslníci atd.) a různé profesní svazy, na něž je odborná společnost navyklá. Domníváme se, že by se tyto stávající politicky rudimentální komory, přežívající snad už z doby Rakouska, mohly stát základem k zřízení moderní stavovské společnosti. V každém případě aspoň zpočátku, než by se systém stavovské společnosti ustálil a než by byla přijata nová Ústava, bude nutná existence politické strany, která autoritativním způsobem povede jednání o zřízení stavů a prosazení stavovské Ústavy ve státě, a jako poslední se pak sama zruší. (pozn.Takovou stranou je v České republice pouze Národní demokracie.)

Nezbytnou podmínkou pro bezporuchový chod stavovské společnosti je vytvořit atmosféru konciliantního a konsensuálního jednání v Parlamentu i mezi jednotlivými stavy, jejich vzájemnou kolegialitu, což by se příznivě odráželo na výsledku jejich činnosti. Vzhledem k tomu, že by byly odstraněny stranické politické zájmy, jako tomu bylo v demoliberálním systému, stavům majícím mezi sebou paritu by v podstatě mělo jít o klíčový zájem – zajistit národu klidný a pokojný život, bránit navenek národní zájmy a v neposlední řadě snažit se vysoký stupeň moderní fungující ekonomiky.

Spolkový (stavovský) parlament České spolkové republiky

Spolkový parlament – jako nejvyšší zastupitelský orgán legitimizuje stavovskou společnost Českého spolkového státu (dále jen Spolkového státu, republiky), řídí jeho politickou strategii v Evropě; je zastoupen jednotlivými zástupci stavovských kurií při jejich vzájemné spolupráci, partnerství a paritě; existuje zákaz majorizace (početně větší stavovská kurie nesmí volebně přebít kurii početně slabší). Jeho činností je tvorba zákonů, jimiž se řídí celá Spolková republika.

Parlament (Senát spolu se Sněmovnou) volí presidenta Spolkové
republiky, který je současně předsedou vlády. Jedná se o presidentský
systém. Dále jmenuje – na základě konsensuální většiny Parlamentu – bankovní Radu a jmenuje guvernéra Centrální banky, jakož i jiné státní orgány.

Zákony schválené dvoukomorovým stavovským Spolkovým Parlamentem jsou platné pro všechny země Spolkové republiky. Každý poslanec Parlamentu, jakož i Spolkový president může být předkladatelem zákona, iniciátorem zákona mohou být i jednotlivá grémia stavů.

Příklad na poslanecké obsazení Parlamentu: pakliže by se zřídilo 15 profesních stavů (kurií), za každý stav by šlo do sněmovny Parlamentu např. 5 poslanců, což představuje 75. členný Parlament. Do Spolkového senátu (dále jen Senát) – pakliže by se tento utvořil – by vyslala každá spolková země také řekněme po 5. poslancích, což by odpovídalo 20. poslancům do Senátu Parlamentu. Tato čísla jsou jen příklady, může to být pochopitelně i jinak. Podobné by to bylo s Radou presidenta, v případě neexistence Senátu. Platy jednotlivých poslanců jsou odvozeny od průměrného platu ve státu + diety a dopravné.

Nutno ze zákona zakázat financování volební kampaně ze zahraničí. Jednací řád Spolkového parlamentu se řídí právními předpisy dané Ústavou. Mandát poslance je vázaný, to znamená, že poslanec z důvodu korupce či veřejně způsobené nemravnosti může být odvolán grémiem stavu, nebo pomocí referenda konaného uvnitř stavu členy profesního stavu.

Spolková (stavovská) sněmovna

Občany České spolkové republiky ve stavovském uspořádání reprezentují ve Spolkové sněmovně zástupci profesních stavů. Sněmovna
Parlamentu je tedy tvořena odborníky, kteří zastupují své profesní stavy. Na základě přímých, rovných a tajných volbách v jednotlivých stavech jsou kandidáti do sněmovny zvoleni, jakožto poslanci; každý profesní stav tedy volí za sebe určitý počet poslanců do sněmovny Parlamentu.

Spolkový (stavovský) senát

Do Senátu Parlamentu jsou voleni zástupci jednotlivých zemí Spolkové republiky; je tedy složen z poslanců stavovských kurií za jednotlivé země. Úkolem Parlamentu (Senátu a Sněmovna) je vytvářet nutné zákony k řízení a správě země, přičemž Senát plní jejich kontrolní úlohu, popř. zákony vrací Sněmovně k dopracování.

Alternativa – Rada presidenta namísto Senátu: Jestliže se rozhodne o nezřízení Senátu, Parlament bude jednokomorový. Funkci Senátu přejímá Rada presidenta, která už není tak početná jako Senát. Rada kontroluje a vrací zákony k dopracování Sněmovně. V tomto případě Rada slouží presidentu jako poradní orgán. Parlament rovněž nemusí volit presidenta s funkcí premiéra; president se může volit přímo, napříč všemi stavy, tedy národem.

Zemské sněmy

Čechy, Morava, Slezsko, Praha mají svoje jednokomorové Zemské sněmy, do nichž jsou voleni zástupci profesních stavů, žijící v té které zemi. Politicky jsou podřízeni Ústavě České spolkové republiky. Zemské sněmy v rámci subsidiarity řídí jednotlivé země Spolkové republiky a mají v nich největší pravomoc. Zákonodárná pravomoc Zemských sněmů je omezena o přijímání a schvalování desintegračních, separatistických a proti loajálních zákonů namířených proti uspořádání a existenci spolkového státu. Zemské sněmy volí zemského hejtmana. Zrušeny jsou kraje, jakožto vysavače rozpočtu; úkoly krajů a jejich pravomoci převezme Zemský sněm v každé konkrétní zemi. Počet poslanců do Zemských sněmů určí zákon, ale nemělo by to být více jak pět osob za každou kurii. Počet poslanců do Zemského sněmu je dán zákonem.

Správní okresy

Okresní hejtman je designován ministrem vnitra ústřední Spolkové vlády; jsou nevolenými orgány, reprezentují stání moc na okresní úrovni. Okresní úřady, v čele se jmenovanými okresními hejtmany, jsou složeny z profesionálního aparátu úředníků. Jejich úkolem je především kontrolovat finanční toky v obcích, jsou odvolacími orgány obcí ve správním řízení v I. stupni (II. stupeň je soudní přezkum).

Samosprávná obec

Nejmenší správní, ale zároveň základní jednotkou je samostatná obec. V čele obce je přímou volbou zvolený starosta (primátor), a dále občany zvolené zastupitelstvo obce, jehož počet je dán velikostí obce. V stavovské společnosti je v rámci subsidiarity kladen značný důraz na funkci starosty (primátora), proto jemu a Radě zastupitelstva stát dává do rukou patřičné nástroje k zabezpečení chodu obce. Okresní úřady jsou odvolacími správními orgány a kontrolují hospodaření obcí. Obce mají v rozhodování co nejširší subsidiaritu danou jim zákonem.

– –

Článek je z díla “Konec liberalismu v Česku. A co dál?” sepsaného Mgr.Ladislavem Malým (Praha, 2017)