Následující text je citace vybraných pasáží z knihy generála Radoly Gajdy: „Stavovská demokracie národního státu, díl č. 2: Stavovský stát“:
„S potíráním zla a jeho příčin nelze začínati ani u jednotlivce, ani u celého lidstva v jeho souboru, nýbrž nutno začíti od středu, státu, neboť tento jest pevným, zákonodárnou i výkonnou mocí vybaveným spojovacím článkem mezi jedincem a lidstvem.
Stát je zájmově-citové společenství lidí, řízením společného národního osudu spojených ku životu na daném státním území, jehož úkolem je poskytnouti národnímu celku v každém jeho jedinci plnou možnost nejlepšího vyžití po stránce hmotné i mravní.
Jedinec lidský, jako jednotka pro sebe, nemá pro stát celkového významu – teprve svým včlenením do národního celku a užitečnou spoluprací s ostatními v národním životě, tedy v organisované spolupráci s ostatními lidskými jednotkami stává se lidský jedinec individuelně významnou – a to začasté velmi důležitou – součástkou národního celku.
Poměr jedince ke státu je dán souhrnem práv a povinností lidského jedince včleněného do národního společenství. Stát jako nejvyšší orgán národního života upravuje a řídí toto včlenění svými nejvyššími příkazy, vyšlými z kvalifikované vůle, tj. zákony, a to vztahy jak jedince ke státu, tak státu k jedinci, jakož i vzájemné vztahy jedinců mezi sebou.
Základní organisační jednotkou lidské společnosti jest rodina, jež nejenže hospodářsky tvoří základní sloup života, nýbrž i mravně a hmotně je pro stát vysoce důležitá tím, že dává státu nové jedince, tyto živí a vychovává, takže jednak udržuje organisační kostru přítomnosti, jednak pracuje i na výstavbě hodnotného lidského materiálu pro budoucnost národa.
Z toho vyplývá, že zájmem státu jest sociálně i mravně zdravá a pevná rodina, která na prvním místě může a musí býti tvůrkyní a zárukuou zdárné budoucnosti národa. Proto také stát musí věnovati tu největší péči rodině jako takové, a to po stránce hmotné i mravní.
Nelze za správný uznáti ani 100% kolektivismus (socialismus), ani 100% individualismus (kapitalismus) – stát musí jíti zlatou střední cestou, tj. souřaditi úměrně osobním kvalitám, schopnostem a vůli lidské jedince v přirozeném národním kolektivu.
Stát proto v zásadě musí uznávati hodnotu soukromé iniciativy a připouštěti volnost hospodářského dění, ponechávaje regulaci věcí denního života a běžného podnikání osobní opatrnosti a péči vlastníka o jeho věci, samozřejmě ve formě, jež by zabraňovala svévolným choutkám silných jedinců či koterií, namísto aby zbytečně nehospodárně budoval složitou soustavu, založenou na těžce proveditelné zodpovědnosti anonymů za těžko zjistitelné činy.
Výslednící úvah může a musí býti JEDINĚ představa NÁRODNÍHO STAVOVSKÉHO DEMOKRATICKÉHO STÁTU. Stavovská demokracie uznává hospodářskou funkci vlastnictví a kapitálu a snaží se všemi prostředky odstraňovati vady a nedostatky dnešní liberalistické soustavy tím, že potírá vady nevlastnických kapitálů, na místo nezodpovědné anonymity staví osobní zodpovědnost, usměrňuje lidské individuality a v zájmu národního celku potírá neřízená sobectví.
Z toho dále vyplývá, že stavovská demokracie neuznává třídního boje, nýbrž nezlomně trvá na zásadě svorné, státní moudrosti regulované spolupráce všech tříd a stavů. Jakékoliv seskupování národa v politické strany pozbývá logičnosti, jakmile chceme oblékati hmotné životní potřeby a snahy lidových mas do nějakých neskutečných hávů abstraktních ideí.
V soustavě stavovské demokracie jsou si všichni jedinci, úměrně svým schopnostem a úkolům, rovni. Jediné hledisko, pod jehož zorným úhlem smí býti vybírány osoby, jimž je svěřována správa mravních či hmotných statků, jest jejich hmotná schopnost a mravní hodnoty. Stavovská demokracie musí všem poskytnouti plné možnosti vývoje, avšak nikomu protekci.
Čtěte také: Manifest generála Radoly Gajdy
Jediný schopný odborník na svém místě znamená pro stát více, nežli smečka kořistnických bezcharakterních a nekvalifikovaných makléřů. Zájem státu na vynikajících hodnotách činných lidí a na vynikajících výkonech jedinců jest tak veliký, že ve všech dobách dějinných vyznamenával stát takovéto osobnosti, ať již za dlouholeté věrné služby, či za vynikající individuelní výkony a činy. I stavovská demokracie uznává účelnost tohoto zařízení a za žádných okolností nemůže se ztotožňovati s jakoukoliv hromadnou nivelisací občanstva bez vrchů a důlů. Ostatně i extrémně marxistické Sověty musily kapitulovati před touto státní nutností a zavedly řád Rudého praporu atp.
Stavovská demokracie musí zásadu vyznamenávání zastávati již proto, že včasné a úměrné vyznamenání určitého jedince – nehledě ani k tomu, že z hlediska citového stane se vyznamenávanému mravním kapitálem, kterého by mu žádná hmotná výhoda nestačila vyvážiti – skýtá státu možnost mimořádně odměnovati, aniž by bylo třeba činiti tak povyšováním v odměnu, kterým často musí býti přímo porušeny zásady pragmatiky, kvalifikace, ba i zahmouřením očí pominuta otázka vnitřní schopnosti a vhodnosti dotyčné osoby ku povýšení.
Základními prvky stavovské demokracie tedy jsou: nedotknutelnost poctivě nabytého soukromého vlastnictví, soukromá iniciativa, rovnost všech u ocenění kvalit a rovnoměrná, neúprosná spravedlnost dolů i nahoru, jakož i usměrnění sevření a sobectví v zájmu národního celku.
Demokracie jest soustavou, v níž zájmy a vůle nejširších vrstev lidu mají dojíti nejplnějšího a co nejbezprostřednějšího vyjádření. V předchozích kapitolách bylo také vyvozeno, že skutečný stav věcí jest dalek této ideální představy, neboť žádný systém liberalistické demokracie dosud nevynalezl dostatečné ochrany jedinců, skupin i národů proti známému “právu” silnějšího.
Jedině stavovská demokracie, v níž si jsou úměrně svým hodnotám a úkolům všichni rovni v právech, povinnostech i zodpovědnosti, může národy i lidstvo přiblížiti kýženému ideálnímu stavu.
Jedině stavovská soustava může odstraniti nadvládu bezohledných silnějších–chytřejších a uvésti ve skutečnost svobodu, jak má býti, totiž takovou volnost jedince, která svým rozsahem sahá až ke hranicím svobody druhého, aniž by kdekoliv zasahovala do tohoto cizího prostoru. Jedině stavovská soustava, založená na tomto chápání demokracie a svobody, je s to sorganizovati národní život pod zorným úhlem státní moudrosti tak, aby u vymýcení alienismu ze všech oborů nejen zákonodárství, ale i ostatní lidské činnosti, a při zachování co nejvyšší dosažitelné jednoduchosti a průzračnosti skutečně lid rozhodoval o svých věcech ku prospěchu celku a jeho budoucnosti.
Stavovská soustava dává každému jedinci vědomi vlastního významu pro národní celek i v poměru k ostatním jedincům, takže každý občan, stejně jako jeho volený zástupce, stává se autoritou pro své věci, s nimiž je životně spoután. Člověk vědomý si vlasních hodnot uznává i autoritu druhého, založenou ne na kategorickém imperativu a na biči, nýbrž na uznání a ocenění hodnot druhého.
Zákonodárný sbor vybudovaný na tomto principu bude požívati autority jak u občanstva, tak i úřadů a ostatní výkonné moci státní, jež – vybavena kvalitním a vlastní autority i zodpovědnosti vědomým aparátem, odsune do nenávratna pověstného “úředního šimla”, který byl logickým důsledkem jak autokratických, tak liberalistických soustav.
Jen tak lze docílit toho, aby státní aparát sloužil hodnotně zájmům národního celku a nepřisluhoval určitým skupinám a koteriím, aby se stal ochráncem hmotných, mravních i kulturních hodnot, po jichž zániku by každý stát a národ, byť sebe mocnější, musil zhynouti.“
